Nedá mi to se nevyjádřit ke konstatování Patrika Ulricha. Střekovská kamera je prostor pro prezentaci filmů neprofesionálních filmařů. Každý z nich na svém díle pracuje se zápalem a v plném nasazení a má právo své dílo předvést na velkém plátně a Střekovská kamera jim to chce umožnit. Hlavně u začínajících filmařů nemusí být kvalita prvních děl nejlepší, ale bez zpětné vazby od odborné poroty se tak takový filmař nemá jak posouvat dál. Proto SK nedělá kvalitativní předvýběr. Hodnocení kvality díla pak řeší odborná porota. V předvýběru řešíme v první řadě, zda film vyhovuje propozicím. Pokud to nestačí, pak následují hlediska množství zaslaných filmů a deklarovaná osobní účast na akci. Snažíme se, aby každý, kdo projeví zájem se naší akce zúčastnit, tu možnost měl a my ho rádi na naší soutěži přivítáme. Takže „každý“ film má právo být na SK promítnut.

Pokusím se názorně popsat svůj příběh. První film, který jsem před lety točila, nesl název Ledové vodopády na Ústecku. Venku mrzlo, až praskaly kameny, ale moje kamera s nadšením provrtávala všechny umělecké zákruty zmrzlé vody. Ruce jsem měla ztuhlé na kost, ale bolest se ozvala až doma v teple. Film byl propadák. Ale hurá, na Střekovskou kameru mi ho vzali. Vím zcela jistě, kdyby se tak nestalo, s filmováním by byl konec.

Dnes mám doma pěknou sbírku svých filmů, včetně různých ocenění. Mám radost, že je uchovává i muzeum v Ústí nad Labem a některé dokonce TV NOE.

Z hlediska vlastní zkušenosti vím, že každého autora filmu posouvá kupředu, když vidí svůj film na plátně a porovnává ho s ostatními, když si popovídá s filmovými kolegy o principech filmové práce a vyslechne si také názor odborné poroty. Proto je tady Střekovská kamera, jejíž hlavní funkcí je podpora neprofesionálních uměleckých filmových aktivit a umožnění posunu ve filmové práci.

Patrik Ulrich zřejmě nepochopil poslání Střekovské kamery.